Základní informace o
Kostarice - Historie
Prehistorické období Kostariky je zahaleno
rouškou tajemství: bylo objeveno jen několik archeologických vykopávek a
neexistuje žádná zmínka o psaném jazyku. První historické záznamy
pocházejí z roku 1502, kdy zde 17 dní pobýval Kryštof Kolumbus. Ten byl
natolik okouzlen zlatem zdobeným oblečením místních obyvatel, že zemi
okamžitě pojmenoval Costa Rica, „bohaté pobřeží“.
První osídlování Evropany probíhalo pomalu a trvalo téměř šedesát let,
než se španělští osadníci poprvé odvážili do neprostupné džungle.
Jakmile však kolonizace započala, začala Kostarika, stejně jako okolní
země, trpět invazí Evropanů. Původní obyvatelstvo nebylo dost početné,
aby mohlo vzdorovat Španělům a jejich počet dále klesal v důsledku
jejich přecitlivělosti na evropské nemoci. Kostarika byla nejjižnější
provincií Nového Španělska, správním městem bylo Cartago.
Očekávané zlaté bohatství se na Kostarice nenašlo, rozvoj se tedy na
dlouhou dobu zastavil. Až v 18. století byla založena města jako Heredia,
San José a Alajuela. Roku 1808 se začalo s pěstováním kávy. Země
zbohatla, začala obchodovat se sousedními státy a vytvořily se třídní
vrstvy. Do roku 1821 byla Kostarika součástí generálního kapitanátu
Guatemala, pak se na několik let připojila k Mexickému císařství. V roce
1838 se stala nezávislou republikou. San José se stalo hlavním městem v
roce 1824.
K zvláštnímu zvratu událostí došlo v roce 1856. Za vlády prezidenta
Juana Rafaela Mory, v období, které se vyznačovalo značným kulturním a
ekonomickým rozmachem, podnikl do Kostariky invazi americký dobrodruh
William Walker se svojí armádou nikaragujských otroků. Mora vytvořil
armádu z 9000 civilistů, která přes všechny pochybnosti dokázala Walkera
vyhnat ze země.
Následující roky 19. století probíhaly ve znamení bojů mezi členy třídní
elity a stoupenci prvních demokratických voleb.
Kromě dvouletého období diktatury Federika Granadose po roce 1917 si
Kostarika uchovala demokratickou tradici až do konce 2. světové války,
kdy se objevily levicové strany.
Ve čtyřicátých letech minulého století propukla občanská válka, když se
exprezident Calderón a jeho následovník Picado spojily proti vítězi
tajného hlasování, Ulateovi a José Figuerasovi. Z několikatýdenních bojů
vyšel Figueres jako vítěz. Zformoval prozatímní vládu a předal
prezidentský úřad Ulateovi.
Nařízení z roku 1949 konečně dalo hlasovací právo ženám a černochům.
Poněkud kontroverzním činem bylo zrušení ozbrojených sil, Kostarika
začaly být nazývána „jedinou zemí, která nemá armádu“.
Za svoje snahy rozšířit mír do ostatních zemí Střední Ameriky získal
prezident Oscar Arias Sánchez v roce 1987 Nobelovu cenu za mír. Zároveň
však odporoval politice USA v této oblasti, na což prezident Ronald
Reagan reagoval omezením americké pomoci. Vážené ekonomické problémy
přetrvávaly i za prezidenta Rafaela Calderóna.
V červenci roku 1996 se zemí přehnal hurikán César a zanechal za sebou
desítky mrtvých. Jižní pobřeží Kostariky bylo odříznuto od zbytku země.
Dálnice Interamericana byla dva měsíce neprůjezdná a celkové škody byly
odhadnuty na 100 milionů colónů. V listopadu 1998 způsobil značné škody
neblaze proslulý hurikán Mitch, ten ale nejvíce zpustošil země na
severu, především v Hondurasu, Nikaragui a v Salvádoru. V únoru roku
1998 se stal prezidentem Miguel Angel Rodríguez. Jeho prioritou se stala
ekonomika Kostariky aby vytvořil nová pracovní místa, začal privatizovat
státní podniky a zvát zahraniční investory.
Když se v únoru 2002 blížily nové volby, začali si obyvatelé Kostariky
stěžovat na neprůhlednost vlády a pochybné jednání mezi politiky. Tyto
pochybnosti vyústily ve volby bez vítěze, sčítači odevzdaných hlasů
vrátili hlasovací schránky v dubnu 2002. Rodríguezovým nástupcem byl
zvolen Abel Pacheco z konzervativní Sociálně-křesťanské strany.
Pacheco zakázal novou těžbu ropy a nerostných surovin a navrhl zákony
zajišťující obyvatelům země život ve zdravém životním prostředí. |
